​​JAK SE DOZVĚDĚT VÍCE O SVÝCH DĚTECH  
Doporučení pro komunikaci s dětmi od manželů Vávrových

„Co bylo ve škole?“ „Nic.“  „Jak ses měl u kamaráda?“ „Dobrý.“
Asi to znají všichni rodiče. Chtěli by vědět, co zažilo jejich dítě, když nebyli spolu a dozví se jen jednoslovnou odpověď.
V nižším věku bude možná víc vypadat jako upřímné neporozumění a později naštvanost či odpor.  Rodiče pak snadno obviní ze špatné komunikace dětí nějaké snadno se nabízející důvody - dnešní dobu, tablety, telefony, bývalé partnery. Tyto vlivy samozřejmě můžou sehrát určitou úlohu, ale pokud skutečně chceme danou situaci změnit, je užitečné se podívat také na způsoby jakými s dětmi komunikujeme a být si ochotní upřímně přiznat čím jsme k tomu přispěli. A také se zamyslet nad nešikovností uvedených otázek.

 V tomto článku si zkusíme říci několik komunikačních typů a několik hlubších příčin, které způsobují, že se s dětmi míjíme v komunikaci.
Proč tedy dítě neumí nebo nechce zodpovědět otázku Jak bylo ve škole?

Důvodů  může být celá řada. 
V další části článku bychom se rádi podělili o pár typů, jak rozvinout  komunikaci s dětmi a leckdy si vystačit  i bez jakýchkoliv otázek. Nejprve  se ale pojďme podívat ještě dál, proč uvedené příklady otázek nefungují a jak se ptát víc úspěšně, když už se ptáme…
U menších dětí to někdy vyplývá z toho, jak funguje jejich paměť a abstraktní vzpomínání celkově je pro ně náročné. Otázka je příliš nekonkrétní. Neví, co rodiči přijde zajímavé.
​
Pomůže změnit způsob otázky a více se zajímat o život dítěte – a čím víc toho víme, tím více nám to umožní se ptát se na víc konkrétní věci. Pokud víme, kdo jsou jeho kamarádi, jaké má rádo hračky, jídla, atd. „Hrál sis dneska s někým?“ „Líbí se ti nějaké hračky, které ve školce mají?  Mají tam zajímavá auta?“ Byli jste dneska na procházce?“ „Zažil si něco, co ti udělalo radost nebo se ti hodně líbilo?“ „Chutnalo ti jídlo? … Ano? A jaké bylo…, “ „Bylo ti dneska něco nepříjemné,…“ „Byl dneska ve školce Vašík, o kterém jsi říkal, že tě to s ním včera bavilo? A hráli jste si znovu?“ „Je Vašík ještě stále nemocný? A chybí ti?“
I u větších dětí je tato otázka příliš obsáhlá a vyžaduje hodně námahy si uvědomit, co vybrat z toho, co zažily.
 Celkově abychom mohli klást vhodnější otázky, potřebujeme znát život našeho dítěte – vědět s kým se kamarádí, sledovat jestli má nějaké úkoly, projekty, … víc vědět, co se mu líbí a nelíbí – jaká hudba, seriály, hry, sporty.
Další příklady, kdy dítě chce otázku co nejrychleji smést ze stolu a vyvléknout se z rozhovoru pak mohou být:
 Zažilo něco nepříjemného a je těžké o tom mluvit. I v psychoterapii jsem zvyklý, že když se lidem přihodí něco opravdu hodně emočně náročně v době, kdy se nevidíme, často se děje, že dlouho „krouží“ okolo jiných témat (i 30 – 40 minut, nebo celé sezení) než získají sílu mi to říci.
Další důvod může být, že dítě přišlo právě ze školy či školky a chce si od ní spíš odpočinout – nechce se tam vracet, ani povídáním o ní.
Také může mít plán, že chce dělat něco svého a my ho zrovna rušíme.
Větší uzavřenost dítěte a neochotu odpovídat i na sebelepší otázky může způsobovat i to, že v minulosti zažilo, že to, že je vůči rodičům nebo autoritám otevřené způsobilo nějaké negativní následky. Když dávalo najevo, co se mu líbilo, bylo mu to za trest zakazováno, nebo vyhrožováno zákazem. („Jestli mě neposlechneš, zapomeň na tréninky fotbalu.“ „Zabavím Ti,…“). Přišlo se svěřit s nějakou svojí chybou nebo obavou a dostalo vynadáno, nebo byl jeho problém bagatelizován. „Já to říkal,…“ „Komu není rady, …“ Kdyby ses učil, tak…“„To, nic není,…“ Významný expert na komunikaci s dětmi psycholog Thomas Gordon nazýval uvedené způsoby komunikace jako „komunikační bloky,“ které nepomáhají k otevřenosti a zejména pokud má jeden ze zúčastněných nějaký problém. Zmínili jsme vyhrožování, zakazování, zlehčení, kritiku,… ale kupodivu mezi jeden z komunikačních bloků řadil Thomas Gordon i dotazování (více o tom proč se můžete dozvědět ve videu).
Lidé se tomuto faktu často diví a říkají – jak se pak máme vůbec bavit. Jak se bez otázek můžu  něco dozvědět. Ale existují i jiné způsoby.

Mluvit o sobě
Jedním ze způsobů je vyprávět něco, co jste zažili vy. Co udělalo radost vám a zamyslet se i nad tím, co by mohlo zajímat dítě. „Dneska mi opravdu udělalo radost, jak svítilo sluníčko.“ „Viděl jsem reklamu na ten nový film,…“ „Dozvěděl jsem se, že budu muset jet na pracovní cestu a tak se zítra neuvidíme. Trochu mě to mrzí.“ V kurzech Výchovy bez poražených se učíme dovednost, která je nazavaná Já-sdělení, které je pro tyto účely velmi vhodné.

Trávit spolu čas
Humanistická psychoterapie pojmenovala, že vztah se tvoří nejlépe, pokud jsme s druhým tzv. „jeden na jednoho.“ Pokud tedy chcete, aby se komunikace rozvinula přirozenou cestou domlouvejte si od nízkého dětství s dětmi čas, kdy budete jen spolu a ideálně, když budete vycházet z toho, co by s vámi rádi dělaly. Je jedno, jestli vyrazíte do bazénu, sportovat, do kina nebo na houby, vždy se najdou u té příležitosti chvíle, kdy bude čas se přiblížit a sdílet.  V tom čase jděte příkladem v tom, abyste nekukali do mobilu a naslouchali.

Naslouchání a mlčení
Dát prostor a neříkat nic a čekat, o čem začne mluvit vaše dítě je také jedním ze způsobů komunikace. Druhou možností je aktivní naslouchání, které je způsobem jak dále rozvíjet to, co druhý člověk říká a dostat se víc do hloubky jeho prožívání. Umožňuje vést aktivní dialog a zároveň neodvádět pozornost od tématu druhého. Opět zde není prostor tuto dovednost popsat zcela do hloubky, ale můžete se o ní více dozvědět v knize Výchova bez poražených nebo živých kurzech.

​Bavit se o zájmech dítěte
Řada rodičů říká – už zas hraje „ty hry“ a není s ním řeč. Můžete třeba zkusit dítě požádat, ať vám ukáže, co na počítači či mobilu dělá, jak to umí a vypráví vám o tom. Povídat si s ním o tom. Pokud si s ním budete povídat o jeho stavbách v Minecraftu, posílíte jeho tvořivou činnost v této hře, aby tam jen nepobíhal a nezabíjel zombíky. Když se zajímáte o to, co dítě dělá rádo, posílíte komunikaci i u věcí, kde vás může jinak vnímat jen jako člověka, který ho hlídá, kontroluje, zakazuje,…
Téma komunikace s dětmi je obsáhlé – proto se jím víc zabýváme v našem online kurzu Rodičovství jako cesta, kde učíme právě o vývojových fázích vztahu rodiče a dítěte a jak celkově posilovat vztah a řešit situace, které jsou pro rodiče náročné. Dovednosti jako já-sdělení, aktivní naslouchání a řešení konfliktů se pak nejlépe učí v živých kurzech – např. PET - Výchovy bez poražených.

Jsem si vědomá historické tradice symbolického ztvárnění laskavosti a moudrosti (nesených Mikulášem), dobra (symbolizovaného Andělem) a zla (představeného čertem). Tato tradice má křesťanské kořeny a navazuje tak na tento nábožensko-kulturní pohled na svět, polarizující dobro a zlo, chování lidí na dobré a špatné, reakce autorit poskytujících podle chování zasloužené odměny nebo trest, až po autoritu nejvyšší,
kterou je Bůh a který vyhodnotí, zda člověk patří do Nebe nebo do Pekla. To je mé zjednodušené pochopení, s tím, že nejsem religionista. Jsem psycholožka, dětská psycholožka a maminka dvou synů, ještě s živými vzpomínkami na své dětství, ze kterého si stále živě vybavuji ten děsivý strach, paniku a hrůzu, když k nám přicházel čert, s jasným pocitem děsivé moci nade mnou, kdy může se mnou udělat cokoliv a rodiče mě neochrání, nestojí za mnou, ale za těmito děsivými „nadpozemskými a všemocnými silami“.
Mikuláš, čert a anděl jsou symboly a záleží na každém dospělém, jak s nimi naloží ve vztahu ke svým dětem. Tento symbol je úzce provázaný s autoritativní výchovou a pohledem na děti v té perspektivě, že
jejich chování se dá jednoduše ovlivnit odměnami a tresty. Tento přístup k dětem vnímám jako v zásadě nefunkční. Máme již řadu výzkumů, které prokazují, co dělají s dětským mozkem (nejen dětským) tresty, jak mozek ovlivňuje strach, stres, vztek, smutek. Tyto emoce zaplaví mozek a celý organismus stresovými hormony, odpojí se funkce mozku, související s přemýšlením, empatií, rozumným hledáním řešení, vnímáním ostatních, situace atd. Což jsou právě ty funkce, které potřebujeme k tomu, abychom místo „zlobení“, neboli nevhodných způsobů chování, zvolili jinou cestu, přijatelné projevy, s ohledem na okolí a situaci. Aby dítě mohlo takto uvažovat, potřebuje se cítit bezpečně, v klidu, přijímané, především v základním vztahu s rodiči, pak také mezi důležitými vrstevníky a vůči učiteli ve školce či škole. Jakmile pak vyvstane nějaká jeho důležitá potřeba, může v takovém klidném a bezpečném prostředí hledat vhodné chování k naplnění své potřeby (svěří se, zeptá se, odejde včas, použije Ne, nechci, vezme vážně prosbu rodiče, protože mu chce vyhovět...). To můžeme považovat za současnou „moderní“ výchovnou
perspektivu, která se vzdaluje autoritativnímu přístupu, založenému na ovládání druhých skrze strach (strach z trestu nebo odnětí odměny). V této perspektivě se považuje za hlavní nástroj ve výchově vztah
s dítětem, který je otevřený, bezpečný a naplňující důležité vývojové potřeby. Tímto pohledem se „zlobení“ dítěte vnímá jako znak toho, že dítě nemá naplněnou nějakou důležitou potřebu, necítí se dobře, bezpečně, má vnitřní napětí, které z něčeho pramení. Úkolem rodiče je snažit se dítěti pomoci, ne jej za to ponižovat, trestat a vyhrožovat mu.
Po tomto dlouhém úvodu je už asi zřejmý můj přístup k tradici Čerta, Anděla a Mikuláše. Pokud jsou ikonou chodící po ulicích, bez vztahování se ke konkrétním dětem, kdy se děti mohou vůči nim
pohybovat v takové vzdálenosti, jak je pro ně bezpečné a ne ohrožující, pak jsem klidná. Nejsem již klidná (a řeším pak následky u sebe v praxi), když děti ve školkách zažívají, že paní učitelky povolají
čerty, aby odnesly ty zlobivé děti do pekla, čerti začnou tyto děti opravdu do pytle strkat a paní učitelky jim děkují a smějí se, pak ještě dětem pohrozí, že pokud se nepolepší, příště je čerti opravdu odnesou.
Taková zkušenost se rovná často traumatu, ze kterého se děti vzpamatovávají hodně dlouho, a dotýká se nejen dětí strkaných do pytle, ale i těch přihlížejících. Jak to, že může do jejich bezpečného prostředí
vpadnout takový netvor a nikdo ho nezastaví? Jak to, že se paní učitelky přidávají na stranu zla a neochrání děti? Jak to, že může někdo zlý přijít a jen tak děti odnést?
To jsou otázky dětí, zásadně znejišťující jejich pocit bezpečí ve školce a následně v celém světě, než se zase časem zklidní. A to samé,
ale ještě ve větší míře probíhá doma. Oáza klidu a bezpečí v rámci širokého světa, plného nebezpečí. A jednoho dne do něj vpadne taková zrůda. A rodiče ho nechají? Ještě se s ním spojují? Klidně by nechali své dítě zrůdou odnést? To může zásadně narušovat důvěru dítěte vůči rodiči a bezpečí prožívané v tomto vztahu. Je to to, co chceme jako rodiče?
Častým argumentem je i to, že my jsme to zažili a přežili v dětství taky, tak ať si to užijí i naše děti...
takhle zní jazyk traumatu, které se tak předává po generace. Tak to mě napadá k čertům.

A co Mikuláš? A Anděl? Co takové krásné a ušlechtilé symboly dobra a laskavosti? Proč ne. Původní spojení s tím, že Mikuláš obdarovává chudé, se mi velmi líbí a je mi blízké. Obdarovává ty, kteří strádají.
S jakým záměrem přichází však k většině současných dětí, jejichž pokojíčky přetékají hračkami a vzhledem k velmi vysoké míře obezity v dětském věku ani z pohledu dobrot rozhodně nestrádají? Protože
byly hodné? Nevím. Rozhodně si však pamatuji, že maska či pomalovaný obličej Mikuláše mě taky děsil, rozhodně nenaplňoval pocitem laskavého přijetí. A paradoxem se nakonec může stát, že sladkosti od Mikuláše zaktivizují děti následně natolik, že si jen vyslouží vztek a bezmoc rodičů s výhružkou: „Škoda, že si tě ten čert neodnesl doopravdy, příští rok mu to řeknu.“ A tak si v čase, kdy do jiných domovů chodí Čert s Mikulášem a Andělem, raději s dětmi zahraju nějaké hry, které nás všechny baví, upečeme si dobré koláče a povíme si, jaký měl kdo den a jak se má. Prostě normální každodenní prožívání dobra, laskavosti a zla, kterých je všední život opravdu plný.
​
Mgr. Alena Vávrová, dětská psycholožka a terapeutka

V předchozích článcích o emocích (1) (2),  jsem se zabýval tím, proč v nás často interakce s dětmi vyvolává intenzivní emoce a co přispívá k tomu, že své emoce nezvládáme a pak vznikají situace, které narušují vztahy a mohou být pro psychický vývoj dětí nepříznivé.
V tomto článku bych se chtěl zabývat tím, co dělat, když opravdu vybouchneme, nezvládneme svoje emoce – křičíme, uhodíme dítě,… a nejsme s tím spokojeni (víme, že už spíše ubližujeme). ​