S Mikulášem chodí čert, anděl a někdy i traumata...

Jsem si vědomá historické tradice symbolického ztvárnění laskavosti a moudrosti (nesených Mikulášem), dobra (symbolizovaného Andělem) a zla (představeného čertem). Tato tradice má křesťanské kořeny a navazuje tak na tento nábožensko-kulturní pohled na svět, polarizující dobro a zlo, chování lidí na dobré a špatné, reakce autorit poskytujících podle chování zasloužené odměny nebo trest, až po autoritu nejvyšší,
kterou je Bůh a který vyhodnotí, zda člověk patří do Nebe nebo do Pekla. To je mé zjednodušené pochopení, s tím, že nejsem religionista. Jsem psycholožka, dětská psycholožka a maminka dvou synů, ještě s živými vzpomínkami na své dětství, ze kterého si stále živě vybavuji ten děsivý strach, paniku a hrůzu, když k nám přicházel čert, s jasným pocitem děsivé moci nade mnou, kdy může se mnou udělat cokoliv a rodiče mě neochrání, nestojí za mnou, ale za těmito děsivými „nadpozemskými a všemocnými silami“.
Mikuláš, čert a anděl jsou symboly a záleží na každém dospělém, jak s nimi naloží ve vztahu ke svým dětem. Tento symbol je úzce provázaný s autoritativní výchovou a pohledem na děti v té perspektivě, že
jejich chování se dá jednoduše ovlivnit odměnami a tresty. Tento přístup k dětem vnímám jako v zásadě nefunkční. Máme již řadu výzkumů, které prokazují, co dělají s dětským mozkem (nejen dětským) tresty, jak mozek ovlivňuje strach, stres, vztek, smutek. Tyto emoce zaplaví mozek a celý organismus stresovými hormony, odpojí se funkce mozku, související s přemýšlením, empatií, rozumným hledáním řešení, vnímáním ostatních, situace atd. Což jsou právě ty funkce, které potřebujeme k tomu, abychom místo „zlobení“, neboli nevhodných způsobů chování, zvolili jinou cestu, přijatelné projevy, s ohledem na okolí a situaci. Aby dítě mohlo takto uvažovat, potřebuje se cítit bezpečně, v klidu, přijímané, především v základním vztahu s rodiči, pak také mezi důležitými vrstevníky a vůči učiteli ve školce či škole. Jakmile pak vyvstane nějaká jeho důležitá potřeba, může v takovém klidném a bezpečném prostředí hledat vhodné chování k naplnění své potřeby (svěří se, zeptá se, odejde včas, použije Ne, nechci, vezme vážně prosbu rodiče, protože mu chce vyhovět...). To můžeme považovat za současnou „moderní“ výchovnou
perspektivu, která se vzdaluje autoritativnímu přístupu, založenému na ovládání druhých skrze strach (strach z trestu nebo odnětí odměny). V této perspektivě se považuje za hlavní nástroj ve výchově vztah
s dítětem, který je otevřený, bezpečný a naplňující důležité vývojové potřeby. Tímto pohledem se „zlobení“ dítěte vnímá jako znak toho, že dítě nemá naplněnou nějakou důležitou potřebu, necítí se dobře, bezpečně, má vnitřní napětí, které z něčeho pramení. Úkolem rodiče je snažit se dítěti pomoci, ne jej za to ponižovat, trestat a vyhrožovat mu.
Po tomto dlouhém úvodu je už asi zřejmý můj přístup k tradici Čerta, Anděla a Mikuláše. Pokud jsou ikonou chodící po ulicích, bez vztahování se ke konkrétním dětem, kdy se děti mohou vůči nim
pohybovat v takové vzdálenosti, jak je pro ně bezpečné a ne ohrožující, pak jsem klidná. Nejsem již klidná (a řeším pak následky u sebe v praxi), když děti ve školkách zažívají, že paní učitelky povolají
čerty, aby odnesly ty zlobivé děti do pekla, čerti začnou tyto děti opravdu do pytle strkat a paní učitelky jim děkují a smějí se, pak ještě dětem pohrozí, že pokud se nepolepší, příště je čerti opravdu odnesou.
Taková zkušenost se rovná často traumatu, ze kterého se děti vzpamatovávají hodně dlouho, a dotýká se nejen dětí strkaných do pytle, ale i těch přihlížejících. Jak to, že může do jejich bezpečného prostředí
vpadnout takový netvor a nikdo ho nezastaví? Jak to, že se paní učitelky přidávají na stranu zla a neochrání děti? Jak to, že může někdo zlý přijít a jen tak děti odnést?
To jsou otázky dětí, zásadně znejišťující jejich pocit bezpečí ve školce a následně v celém světě, než se zase časem zklidní. A to samé,
ale ještě ve větší míře probíhá doma. Oáza klidu a bezpečí v rámci širokého světa, plného nebezpečí. A jednoho dne do něj vpadne taková zrůda. A rodiče ho nechají? Ještě se s ním spojují? Klidně by nechali své dítě zrůdou odnést? To může zásadně narušovat důvěru dítěte vůči rodiči a bezpečí prožívané v tomto vztahu. Je to to, co chceme jako rodiče?
Častým argumentem je i to, že my jsme to zažili a přežili v dětství taky, tak ať si to užijí i naše děti...
takhle zní jazyk traumatu, které se tak předává po generace. Tak to mě napadá k čertům.

A co Mikuláš? A Anděl? Co takové krásné a ušlechtilé symboly dobra a laskavosti? Proč ne. Původní spojení s tím, že Mikuláš obdarovává chudé, se mi velmi líbí a je mi blízké. Obdarovává ty, kteří strádají.
S jakým záměrem přichází však k většině současných dětí, jejichž pokojíčky přetékají hračkami a vzhledem k velmi vysoké míře obezity v dětském věku ani z pohledu dobrot rozhodně nestrádají? Protože
byly hodné? Nevím. Rozhodně si však pamatuji, že maska či pomalovaný obličej Mikuláše mě taky děsil, rozhodně nenaplňoval pocitem laskavého přijetí. A paradoxem se nakonec může stát, že sladkosti od Mikuláše zaktivizují děti následně natolik, že si jen vyslouží vztek a bezmoc rodičů s výhružkou: „Škoda, že si tě ten čert neodnesl doopravdy, příští rok mu to řeknu.“ A tak si v čase, kdy do jiných domovů chodí Čert s Mikulášem a Andělem, raději s dětmi zahraju nějaké hry, které nás všechny baví, upečeme si dobré koláče a povíme si, jaký měl kdo den a jak se má. Prostě normální každodenní prožívání dobra, laskavosti a zla, kterých je všední život opravdu plný.
​
Mgr. Alena Vávrová, dětská psycholožka a terapeutka

---